Home

     Kaktusy

     Itálie

     Fotograf

     Překlady
     a tlumočení

     Galerie

     Odkazy

     Mapa
     stránek

Přehled pěstovaných druhů

Níže uvádím seznam mnou v současnosti pěstovaných rostlin; druhy se sporným pojmenováním neuvádím.

Acanthocalycium violaciflorum – nenáročný druh s nápadně dlouhými a tenkými ostny. Nápadný svými velkými světle fialovými květy.

Aporocactus flagelliformis – tzv. hadí kaktus, kdysi velmi běžný, v současnosti vzácnější epifyt. Bičovité převislé výhonky nesou časně zjara květy podobné klasickému vánočnímu kaktusu.

Rod Astrophytum – pro úspěšný růst i kvetení vyžaduje doslovné „týrání“, suchá období i sluneční úpal jsou velmi prospěšní. Velmi známý druh A. myriostigma, tzv. biskupská čepička, považuji za rostlinu s největší koncentrací hmoty mezi pěstovanými kaktusy. Vedle druhů A. capricorne a A. ornatum vlastním ještě jeden, jevící se zpočátku jako A. quadricostatum. Po čase však přidal páté žebro, nemá tzv. vločky, je zelený a má opadavé řídké ostny. Připadá mi jako mezidruhový kříženec.

Carnegiea gigantea – nemohl jsem odolat nekoupit si „saguáro“, symbol Sonorské pouště. Růst se zatím jeví velmi pomalý.

Cererus peruvianus – nenáročný a vcelku rychle rostoucí sloupovitý druh, stářím se přebarvuje do šedomodré barvy; zvláště atraktivní forma monstrosus.

Chamaecererus silvestrii – malý keřovitý horský druh, který se však v nadbytečném horku připaluje. Násada atraktivních červených květů je podmíněna co nejchladnějším přezimováním. Jako nenáročnější se jeví C. x lobivia.

Echinocactus grusonii – kultovní druh. Tvoří pomalu rostoucí kulovitá těla se žlutými ostny. S poškozenou ekologií stále náchylnější k popáleninám. Vyžaduje velmi světlý stín. Kultivar „Alba“ s bělostnými ostny se jeví odolnější.

Echinocererus pectinatus – menší kulovitý druh s atraktivními symetricky „učesanými“ ostny. Na přímém slunci mu bledne pokožka. Náchylný ke korkovitosti.

Echinofossulocactus a Ferocactus jsou velmi atraktivní a pomalu rostoucí, alespoň v mladistvé formě, kulovité rody. Vyžadují přímé slunce a slabší zálivku. Korkovitost je způsobena nadbytkem vlhka, jak v oblasti kořenů, tak vzduchu. Velmi atraktivní žebrování i pruhované květy prvního.

Echinopsis oxygona – klasika, upřednostňuje polostín, bez problémů přezimuje i ve tmavém sklepě za nejhorších podmínek.

Rod Epifhyllum známý jako fylokaktus – další klasický druh; může se i hodně zanedbávat, přesto bezproblémově roste i kvete.

Espostoa lanata – sloupovitý druh obalený zajímavou bílou vatou. Snadno pěstovatelný ve skleníku, nesmí zmoknout.

Rod Gymnocalycium se vyznačuje průběžným kvetením ve velké barevné škále. Nenáročný, snese přímé slunce, je však vděčný za částečný stín a vlhčí skleníkové prostředí.

Leuchtembergia principis – druh velmi nápadně podobný nekaktusovému rodu Agave. Snadno roste na přímém slunci, semenáčky rychle přirůstají.

Lobivia pentlandii – rychle přirůstající keříčkovitý druh. Na přímém slunci nabírá zajímavé vybarvení, může se však připalovat.

Mammillaria – asi nejen pro mě velmi oblíbený velkorod. Většina kobercovitě rozrůstajících se druhů jako M. bocasana var. rosea, M. bombycina, M. elongata, M. glassii, M. gracilis, M. laui i M. prolifera jsou velmi nenáročné a suchomilnější. Vedle M. zeilmanniana a M. duweii vyžadující vlhčí substrát vlastním ještě letitou M. magnimamma - velmi atraktivní druh patřící do skupiny zelených mamilárií. Tvoří řepovitý kořen, má rád občasnou zálivku i v zimě, při nadměrném oslunění se může připalovat a konkrétně můj kus se rozrůstá do tvarově zajímavé vícehlavé rostliny.

Matucana paucicostata – nenáročný druh s neobvykle asymetrickými červenými květy.

Mediolobivia canacruzensis – velmi drobná rostlinka atraktivní barvou pokožky i malými symetricky uspořádanými trny. Na květy se čeká.

Melocactus bahiensis – teplomilný druh. Kvetení probíhá uvnitř tzv. cefália, tvořícího se v dospělosti na rostlině a na povrch se dostávají až růžové plody. Nesnáší chladné počasí a v létě se mu daří více ve vlhčím skleníku. Rostlina citlivá, pocházející z netradičního prostředí – rovníkové Brazílie.

Neoporteria – zajímavá rostlina s tmavě hnědou pokožkou; produkuje květy neobvyklého asymetrického tvaru. Suchomilná, pochází z extrémních podmínek čilských hor.

Notocactus ottonis a N. roseoluteus – rostliny se svěže zelenou pokožkou. Lépe se jim daří ve vlhčím stinném prostředí skleníku. Na slunci se snadno nenapravitelně pálí, především po dešti či rose. Produkují velké hedvábné květy žluté v prvním případě a lososové barvy v případě druhém.

Opuntia – velmi druhově bohatý rod. Rostliny však pěstuji spíše z povinnosti, než z obliby. Jedná se o velmi vzrůstné, těžké a svými ostny i glochídiemi nebezpečné rostliny, nevděčné na kvetení. Snáší i nízké teploty něco pod bod mrazu, přezimují bez problémů v temném sklepě.

Pereskia aculeata – ne zcela běžný a pro laickou veřejnost většinou neznámý kaktus. Vývojově nejstarší druh vykazující ještě známky nesukulentních rostlin. Pěstuji si exemplář především kvůli možnosti naroubování vánočního či velikonočního kaktusu do stromkové podoby; ovšem zajímaly by mě i květy, kterých jsem se doposud nedočkal.

Rod Rebutia a ostatní horské druhy, vč. rodu Aylostera a Sulcorebutia – drobné rostlinky vyžadující intenzivní světlo, avšak chladnější svěží vzduch. Podmínky, které není možné v teplé nížinné oblasti Uh. Hradiště vytvořit. Dlouhodobě se mě nedaří vypěstovat zdravé rostliny; většinou se pálí, květní pupeny zasychají, při zastínění se vytahují, degenerují a následně hynou.

Rhipsalidopsis – tzv. velikonoční kaktus, rody Schlumbergera a Zygocactus – tzv. vánoční kaktus. Epifyty pocházející z různých oblastí brazilského deštného pralesa. Vyhovuje jim skleníkové prostředí, substrát vylehčený orchidejovou směsí a rosení.

Thelocactus rinconensis – druh s atraktivní ocelově modrou pokožkou a neobvykle dlouhými ostny. Zjara a v létě se snadno připálí, především ranní rosou a po dešti.